Kůň Kinský

První a zatím poslední vítězka Velké pardubické Marie Immaculata Brandisová se narodila právě před 120 lety 26. 6. 1895. Její babička byla sestrou výborného jezdce a chovatele koní Oktaviána hraběte Kinského, další její blízký příbuzný Karel kníže Kinský zvítězil v roce 1883 ve Velké národní v Liverpoolu.

Drobné vzpomínání

V průběhu 70. let 20. století jsem občas jezdila se svými rodiči za maminčinou známou Mílou Přibíkovou do Líšnice nedaleko Řitky. V téže době byl v Bezdědicích na Berounsku založen jezdecký klub při JZD Horymír Neumětely. Jeho trenér Jiří Kornalík spolu s ostatními členy JK pořádali Hubertovy jízdy a na ně pravidelně jezdili i jezdci z Líšnice – Jitka a Petr Breyerovi, Maruška Karbanová, Renata Habásková a někteří další. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, že v Líšnici, respektive kousek vedle ní, žije Lata Brandisová, která před válkou vyhrála Velkou pardubickou.

Než jsem se však stihla jakkoliv s touto ojedinělou ženou seznámit, přijeli pro ni její příbuzní z Rakouska a vzorně o ni pečovali v úzkém kruhu rodinném. Bohužel tam, vyčerpána nelehkým životem, zanedlouho skonala – 12. května 1981 ve věku nedožitých 86 let – na to, co vše si musela prožít, to byl požehnaný věk.

O Latě Brandisové se v dobách socialismu téměř nemluvilo. To, že měl o ní člověk tušení, bylo právě díky známým, kteří s ní kdy byli v kontaktu.  Další informace se mi podařilo získávat až v 90. létech minulého století, když jsem nastoupila do práce v Hřebčíně Equus Kinsky na Ostrově u Chlumce nad Cidlinou. Spolupráce s Líbou a Petrem Půlpánovými a následně i s Dr. Radslavem hrabětem Kinským v rámci Klubu Equus Kinsky přinášela mnoho nových zajímavostí.

Radslav Kinský na svou sestřenku velmi rád vzpomínal a říkal, že pro něj byla velkým vzorem. Při jedné z návštěv u Dr. Kinského ve Žďáru nad Sázavou nám ukazoval netradiční památku na Latu – na zdi za sklem byl uchováván účet za kování koně, zřejmě Normy, s vypsaným jménem objednatelky. K tomu Radslav Kinský sděloval: „Vždy když se na tento obrázek podívám, vzpomenu si na naši Latu. A tak ji tu máme pořád mezi námi.“

V mezičase se mi podařilo získávat další informace – některé z vyprávění chovatelů a jezdců v kladrubském hřebčíně (hlavně od pana Jaroslava Loudy), další v Hipologickém muzeu ve Slatiňanech a později jsem se cíleně snažila navštívit místa spojená se životem „naší slečny“.

Dlouhá léta byly součástí expozice Hipologického muzea ve Slatiňanech obrazy koní rodiny Kinských z Chlumce nad Cidlinou. V 90. létech 20. století se navrátily na původní místo na zámek Karlova koruna.  V muzeu býval obraz klisny Normy – pěkné isabely, jenž je nyní rovněž v Chlumci.  Zajímavostí je, že v programu Velké pardubické či na webu Dostihového spolku Pardubice je ve výsledcích stále uváděno, že Norma byla plavka. Psali to často i novináři v dobovém tisku, ale těm můžeme odpustit, že nerozlišovali rozdíly mezi žluťákem a plavákem.

Úmonín

Při svých „cestách za Latou“ se mi podařilo navštívit i nedaleký Úmonín, který leží cca 7 km jižně pod Kutnou Horou. Nejdříve jsem v obci našla poštu, kde mi prozradili, kam se mám vydat hledat zámeček. V něm se právě před 120 lety narodila Marie Immaculata Brandisová, jako 6. potomek z devíti dětí Leopolda Brandise.  Žila tu sice jen krátce – asi tři roky – když se rodina Brandisových přestěhovala do Řitky.

Brána zámečku byla otevřená a tak jsem jí opatrně prošla a hledala, koho bych se zeptala, zda vůbec smím dovnitř. U klasicistního hospodářského stavení stáli právě páni zedníci, kteří něco opravovali a ti by mě pustili kamkoliv. Vešla jsem obezřetně do budovy a byla jsem překvapená hned dvakrát. Jednak nádhernou vnitřní architekturou stáje a dále milým pozdravem „Dobrý den, paní Gotthardová.“ Proti mně šla slečna Martina Cukrová, která na jezdeckých dnech v Kladrubech n. L. a ve Slatiňanech vystupovala společně s Ing. Karlem Dvořákem ve „španělské ukázce“ v krásných červených šatech. Vůbec jsem netušila, že pracuje právě zde. Na zámečku v Úmoníně má již delší dobu sídlo firma Metalcom Kutná Hora, která vyrábí spojovací materiály, jako jsou šrouby, matice, vruty, kotevní materiály a mnoho dalšího a zámeček s celým zázemím nádherně opravila. Kdyby to viděla Lata Brandisová, jistě by měla velkou radost – a ještě také proto, že i stáje jsou velice pěkně zrekonstruované, jsou v nich ustájeni koně, kteří mají k dispozici velké boxy a interiér stáje je prostorný, vzdušný a pěkně klenutý.

Řitka

V Řitce žila Lata Brandisová po většinu svého života. Dnes je tato obec známá tím, že zde má dům zpěvačka Helena Vondráčková, ale před 100 lety tomu bylo zcela jinak. Rodina Brandisova pocházela z Tyrolska. Prvním příslušníkem rodu Brandisů, který se dostal do Čech, byl Heinrich von Brandis, který si vzal za manželku sestru Oktaviána hraběte Kinského Barboru. Jejich syn Leopold se oženil s Johannou von Schäffer a měli spolu devět dětí.  Prvních šest, včetně dvojčat Laty a Kristýny se narodily v Úmoníně, kde všichni bydleli na zámku u rodičů Latiny matky.

O pobytu Brandisů na Řitce by nám dnes mohli více vyprávět obyvatelé tamního zámečku a hospodářství Gabriela Křístková a její přítel, prasynovec Laty Brandisové, Jan Pospíšil. Oba si své slavné příbuzné velice váží a mají v plánu na zámečku založit muzeum této vítězky Velké pardubické. Takže se máme určitě na co těšit.

Pardubice

Lata Brandisová jela prý svůj první dostih již za první světové války v roce 1916. Nejenom na panstvích a hospodářstvích šlechtických rodů Brandisů, Kinských i Schwarzenbergů byla běžnou součástí vzdělání a dobré kondice jízda na koni. Všichni okolo ní byli vášnivými a velice zkušenými jezdci a ještě navíc tradice chovu koní a účasti na těžkých steeplechase ji přitahovala k dostihovému ježdění.  Trénovala na koních v Chlumci nad Cidlinou (v Kněžičkách, na Ostrově) a u Schwarzenbergů na Orlíku, později jezdila na tréninky do Velké Chuchle.

Dvojnásobný vítěz VP a její skvělý historik škpt. Miloš Svoboda napsal v roce 1990 vynikající přehlednou knihu 100 ročníků Velké pardubické. Tam se dozvíme, že Lata startovala poprvé ve Velké pardubické v roce 1927 s isabelou Nevěstou.  V konkurenci 13 startujících dokončily těžký dostih na výborném pátém místě.  Znovu startovala L. Brandisová až v roce 1930, kdy slavně zvítězil Rudolf Popler na vynikajícím koni jménem Gyi lovam! Ona dojela na hnědákovi Norbertovi čtvrtá z osmi startujících. Následujícího roku ve větší konkurenci 12 jezdců obsadila výborné třetí místo, zvítězil stájový kolega francouzský jezdec F. Durand na Kinského klisně jménem Pohanka.

Lata Brandisová startovala v Pardubicích poprvé s isabelou Normou v roce 1933 a hned v tomto dostihu při 13 startujících zaujaly vynikající konečné třetí místo. V roce 1934 je předhonil pouze německý jezdec H. Wiese na koni Wahne, Lata s Normou byla tedy druhá nejlepší ze 12 odvážných sportovců.  Rok 1935 přinesl „dámské dvojici“ páté místo (8 startujících). Následujícího roku Lata kupodivu nestartovala, ale Norma se VP zúčastnila a v sedle nesla D. Pogliaga.

V roce 1937 musela Lata svého prabratrance Zdenka Radslava Kinského zřejmě přemlouvat, ale nakonec mohla Normu jet. A bylo to správné rozhodnutí. Lata Brandisová s klisnou Normou (Delibáb – Nepal) zvítězila a porazila dalších 14 jezdců, včetně dvou vítězů VP (Herold, Wahne). Bylo to slavné vítězství – poprvé v tomto nejtěžším překážkovém dostihu kontinentu zvítězila žena, vyhrála na klisně, navíc českého chovu a porazila obávané německé soupeře.  Bylo to také symbolické vítězství československé dvojice před německými koňmi a jezdci, před nástupem fašismu v našich zemích a poté i v celé Evropě.

Po 2. sv. válce startovala Lata Brandisová ve VP ještě na hřebcích Nurmi (1946) a Otello (1947), ale ani jeden start nedopadl dobře, nebyli to vhodní koně pro ni, sice velice zkušenou, přesto ženu. Když Kinským koně v roce 1948 znárodnili, část jich přešla pod hřebčín Kladruby a část pod Slatiňany. Za Slatiňany L. Brandisová startovala ještě v roce 1949 v Memoriálu Kinského na klisně Nině, bohužel se po pádu dostala do vážného karambolu a utrpěla těžká zranění, což jí způsobilo trvalé následky a zařazení do invalidního důchodu.

Reiteregg

Na některých místech je psáno, že Lata zemřela v Rakousku, někde že ve Vídni a někde v Reitereggu. Poslední informace je přesná. Přemýšlela jsem, kde by to asi mohlo být. V dnešní době je jednoduché podívat se na internet a hledat různá místa na mapách.  Ještě ten název je příznačný a Latu musel doslova lákat – znamená jezdecký kout (sice egg by se mohlo překládat také jako vajíčko). A skutečně krajina okolo Reitereggu je nádherná. Nedaleko je hřebčín Piber s chovem lipicánů a Graz, nám známý jako Štýrský Hradec.

V roce 2014 jsem díky dlouholeté spolupráci a přátelství se spisovatelem a hipologem  Martinem Hallerem navštívila toto místo. Vším jsem byla doslova unešená. Bylo příjemné pozdní letní odpoledne. Mírně kopcovitá krajina okolo zámku rodiny Haanových byla osvětlená sytou září letního slunce, všude se rozprostíraly louky, pastviny, lesy… Pro Latu to musel být obrovský zážitek – tak utěšená krajina v bezpečném domácím přístavu. Třebaže již její sestra ani švagr nežili, postaral se o ni synovec Ernst a jeho sestra Dorothea.

S Martinem Hallerem a ještě s jedním známým jsme objevili kapličku vedle zámku, kde Lata Brandisová již 34 let odpočívá. Jednoduchá jednolodní kaplička natřená krásnou okrovou a bílou barvou, jaká dlouhá léta zdobila kladrubský hřebčín, sousedí s výběhy pro koně. Uvnitř jsou dvě desky se jmény významných příslušníků rodu Haanů, Kinských a Brandisů. Nenajdeme tam jméno Lata, ale je tam uvedeno Marie Gräfin v. Brandis (1895- 1981). Na centrálním oltáři nad zemřelými bdí svatý Leopold.

Pan Haller po návštěvě kapličky zahlédl svoji známou, která právě odjížděla autem od stájí, kde měla ustájeného svého koně. Požádal ji, zdali by nás nepředstavila majitelům zámečku.  Přivítala nás mladá vlídná žena, která nám hned doporučila její tetičku. A opravdu přišla paní Dorothea Haan, neteř Laty Brandisové. Bylo to jako skok do dávné doby. Jednadevadesátiletá bělovlasá dáma, která se přidržovala dlouhé podpěry pod stromy, s námi nakonec usedla na lavici před zámkem. A vyprávěla pár vzpomínek, které ji na několik měsíců strávených s tetičkou zbylo – v podstatě jí kdysi Lata převyprávěla hlavně své zážitky z dostihů, o útrapách socialismu prý nikdy nehovořila.  Bylo to krásné odpoledne s oduševnělou starou dámou v srdci koňského ráje, který byl na více než třicet let Latě Brandisové zapovězen.  Moc jsme jí přáli, že spočinula právě tady, i když by asi v Čechách  – za normálních okolností  – odpočívala raději.

Letos jsme se do Reitereggu vypravili s celým autobusem při exkurzi do Lipice a Piberu. Připili jsme si na vzpomínku na Latu, zapálili jsme jí v kapličce více než 40 svíček, přidali české vlaječky a na zámeček předali dvě lipky z Kladrub, aby později zdobily vchod ke kapličce…

Nejsou Laty

V jejích šlépějích se snažilo jít několik žen – k nejznámějším patřila určitě Eva Palyzová (2x 2. ve Velké pardubické), Jana Baluchová (1x 3.),  Martina Růžičková (VP dokončila v roce 2014) či některé další, ale nikdo VP nevyhrál. Starou dámu během jejího života těšilo, že má následovnice, ale z druhé strany byla ráda, že je stále první – to potvrdila na jedné ze svých posledních besed v Hipologickém muzeu ve Slatiňanech v roce 2010 i Eva Palyzová.

Pokud bychom hledali v současné době dívky či ženy v naší zemi, které se jmenují Brandisová, našli bychom aktuálně 4, pokud bychom ale hledali Laty či Immaculaty, nenašli bychom žádnou. A tak je to na vás, milé čtenářky a čtenáři, aby vaše dcery či vnučky nesly slavné jméno úspěšné dostihové jezdkyně a třeba i tu štafetu jezdeckého a dostihového umění, odvahy a hrdosti. Lata Brandisová by si to zasloužila.

Lenka Gotthardová