Kůň Kinský

Koně u Knejpů

U Knejpů se vždy chovali koně, selští koně. Otec pana Knejpa si přál ušlechtilé koně a tak své klisny zapouštěli například plemeníkem jménem Brioso, což byl anglický plnokrevník, ustájený v hřebčinci v Nemošicích.  Na připouštění chodili z Lochenic po kopytě a to bývalo dobrých 40 km tam a 40 km zpět. Průměrně mívali Knejpovi doma okolo deseti koní

V roce 1935 byla v Lochenicích založena selská jízda a celá rodina Knejpova do ní vstoupila.

Otec koupil synovi poníčka. V roce 1936 se konaly okresní závody a malý Josef Knejp jel v sedmi letech svůj první dostih na 1000 m krokem. Šel tam tehdy s dědou, který ho celou cestu citýroval, aby dodržoval předepsaný chod. Obsadil 3. místo.

V roce 1939 pořádala velké závody „Na plachtě“ v Hradci Králové selská jízda. Závodilo se tři dny a sešlo se tam tehdy 620 jezdců. Josefu Knejpovi se tenkrát podařilo vyhrát jezdecké sedlo.

Náčelníkem selské jízdy v sousedních Předměřicích byl majitel mlýna pan Voženílek a po většinu války u něho mohli členové jízdy trénovat. Protože nemohly být organizovány oficiální závody, uskutečnila se alespoň v roce 1943 velmi pěkná jezdecká akademie, taktéž organizovaná selskou jízdou.

Po válce

Hned po válce se konaly výstavy a tam jezdci ze selské jízdy z Předměřic včetně pana Knejpa předvedli velmi pěkné čtverylky na vysoké jezdecké úrovni – trénoval je poručík Jan Buben.

Velké jezdecké závody zorganizovala selská jízda v Hradci Králové v květnu roku 1947 – vítěznou sošku ve stupni stupně L získal Josef Knejp.

Následně byli z každého okresu vybráni tři jezdci – za Hradec  Králové Josef Frinta (otec paní Čapkové z Františkových Lázní), Marie Hušková-Plachá a Josef Knejp, kteří mohli reprezentovat svou oblast na celostátních závodech.  

Úspěšné květnové závody v Hradci Králové se staly impulsem k uspořádání závodů selské jízdy v červenci roku 1947 v Nechanicích. A tam zasáhla komunistická moc  ještě před rokem 1948. Již byly vytištěné plakáty a programy závodů, včetně startovních přehledů, ale závody se nesměly konat.

I programy na závody se musely spálit, ale několik se jich ještě podařilo panu Knejpovi zachránit a tak je uchovat jako memento pro budoucí generace.

Pak byli rodinně vystěhováni ze statku a museli bydlet v Hradci Králové. Přes všechny velké problémy se Josef Knejp stal členem Svazarmu a díky svým sportovním výkonům i členem východočeského družstva na Mistrovství Československa v Tatranské Lomnici ve skákání v roce 1957.

Firma na výrobu bičů

Dědeček Josefa Knejpa z matčiny strany se jmenoval Josef Bohumil Česák, pocházel z Neděliště u Hradce Králové. V Německu se vyučil bičařem a na počátku 20. století založil svou firmu. Začínal s malou výrobnou u Hradce Králové a během krátké doby se jeho dílna výrazně rozšířila. Jeho biče byly dodávány i na císařský dvůr do Vídně, kde je mohli používat i pro vedení spřežení starokladrubských koní.

Rákos na biče dovážel pan Česák až z Indie, kam také mj. putovaly velké zásilky jeho kvalitních bičů.

Výroba bičů nebyla rozhodně jednoduchá, neboť existovaly předpisy - například kolik stehů má být na jeden coul. Kromě rákosu se k výrobě bičů využíval různý přírodní materiál  - trnka, bílé dřevo zvané triesky, ale také růže.

Josef Knejp zapůjčil sbírku vzorů bičišťat svého dědečka nejprve do Hipologického muzea do Slatiňan a později do Muzea starokladrubských koní ve Švýcárně, rovněž ve Slatiňanech. Vystavené exponáty jsou téměř všechny vzorky bičů, které se používaly pro jízdu se spřežením. Pro jednospřeží a dvojspřeží se používaly kratší biče, pro čtyř a vícespřeží musely být biče delší. Podle vystavených exponátů mohou návštěvníci vidět, jak různorodé typy bičů, jejich barvy i zdobení si noví majitelé mohli přát.

Další biče s ozdobnými rukojeťmi se používaly například při parforsních honech. Možná, že i příslušníci rodiny Auerspergů mohli vlastnit biče pocházející z dílny J. B. Česáka, protože byli vynikajícími jezdci a zakládajícími členy Pardubické honební společnosti.

Vyráběli mnoho druhů bičů – pro zemědělství, dopravu, armádu i pro sport. Do Německa dodávali biče v jejich národních barvách, pro naši armádu biče silnější s okem u držáku, biče pro dělostřelce, lonžovací biče a mnoho dalších typů bičů.

V době první republiky měl dědeček již dvě auta pro obchodní zástupce, kteří jezdili po světě a nabízeli biče. Za několik let po 2. sv. válce došlo ke znárodnění majetku a zániku firmy, zbylo jen několik vzorů bičů, které jsou vystaveny právě ve Slatiňanech.

Chovatelské úspěchy

Profesně se Josef Knejp nemohl věnovat koním a tak se chovatelsky zaměřil na chov drůbeže. Ale protože byl z domova zvyklý vše dělat co nejlépe, podařilo se mu odchovávat velmi kvalitní černé plymutky. Hned na druhý rok s nimi vyhrál chovatelskou soutěž v Maďarsku.

Josef  Knejp pracoval v technických službách a později v pozemních stavbách.

Manželka Marie, pocházela ze statku ve Všestarech, byla z dvojčat. Velkým kladem byl pozitivní tchánův vztah ke koním. V roce 1959 se s rodinou přestěhovali do Předměřic nad Labem.

I přes nepřízeň osudu se vždy snažil mít doma nějakého koníčka. Počátkem roku 1977 objevil ve Slatinách na Jičínsku klisničku Myjavu (Marin lipský). Našel ji ve stádě odstávčat – krásnou isabelu – ale bohužel nebyla na prodej. Najednou mu po kratší době zavolali, že by mu ji prodali. To již stála v Nemošicích a byla oslepená – vedle stájí hasili prachové vápno a vápenný prášek se jí dostal do očí. Tak teprve tehdy ji mohl jako větší odstávče Jan Knejp koupit. Za svůj život dala Myjava 16 hříbat, mezi nimi i tři plemeníky - chovatelsky oblíbeného Minerála, dále Mistrála a My Boye (zařazeného do chovu v Německu).

Minerál se narodil v roce 1995 z Myjavy po plnokrevném hřebci jménem Mys. Minerál je prochován na Cesara (Čurbes) bratra Čingischána. Posléze byl prodán do ERC Mnětice ing. Zdeňku Müllerovi, CSc. Jako plemeník je Minerál využíván od roku 1999, v chovu má zapsáno více než 30 klisen a jednoho plemeníka – Česarion Kinský. V chovatelských ročenkách je uváděn jako nejžádanější plemeník.

Vzpomínání na Josefa Knejpa

Josef Knejp do posledních chvil navštěvoval mnoho jezdeckých akcí – zpravidla nechyběl na Velké pardubické či na výstavě koní na témže místi, jezdil i do Lysé nad Labem, pravidelně se účastnil i Národní přehlídky koní Kinských (i v roce 2013), na jezdecké dny do Kladrub či do Slatiňan, na setkání členů selské jízdy i na jezdecké závody.

Vždy zářil jako sluníčko a rozdával radost okolo sebe. Takoví lidé by neměli odcházet. Z našich duší a srdcí neodejdou nikdy. Moc na Vás, pane Knejpe, budeme myslet a vzpomínat.

Lenka Gotthardová

Pan Josef Knejp (vlevo) se svou paní Marií a přítelem ing. Františkem Petříkem