Kůň Kinský

 Jednotlivé národy, kdekoliv na světě, mají své národní poklady. Tyto poklady jsou dílem oduševnělých, velkorysých nebo ctižádostivých předků a povinností následujících generací je tyto poklady uchovávat pro budoucí pokolení. V České republice patří k nejznámějším a nejhodnotnějším památkám řada hradů a zámků, obrazy a sochy v Národní galerii nebo korunovační klenoty. Toto vše jsou předměty vytvořené člověkem, s úžasnou vlastní historii a „životem“, ale neživé. Jednou z mála výjimek jsou koně Kinských (Equus Kinsky), kteří představují živý poklad a kulturní hodnotu českého státu.

    Protože většina chovů koní sloužila zpravidla vladařským zájmům a pracovním nebo sportovním potřebám člověka, výrazně se měnila popularita chovu jednotlivých plemen. Řada původních plemen zanikla nebo byla zcela překřížena. Kinskému koni se podařilo přežít. Přežít 170 let míru a válek, technického pokroku i hospodářských a politických změn. Isabely a plaváci chlumeckého chovu se na Vás budou dívat z hřebčinského chovu dnes stejně mile, zvědavě i vznešeně jako určitě hleděli na hosty hřebčína jejich předchůdci v minulém století.

     Koně Kinských patří mezi teplokrevníky. Typické je pro ně zlaté zbarvení s bílou hřívou (isabely, žluťáci) nebo s černou hřívou (plaváci).

    Název isabela byl dán koním údajně po španělské regentce Isabele Kastilské, která nade vše milovala zlato a jeho barvu. Jistý šlechtic, který jí obdivoval, se rozhodl, že po ní pojmenuje své žluté koně. Inu, bývala to galantní doba i galantní muži. Nám z oněch časů zůstalo poetické označení „isabela“. Někdy se také dočteme o výrazu palomino. Tento název je odvozen od jména mladého španělského důstojníka Juana de Palomina, člena vojsk dobyvatele Mexika Cortéze. De Palomino měl nezvladatelného žluťáka, kterého předal svému poddanému. Ten vzpurného koně zkrotil a přijezdil, ale koni nadále zůstalo jméno původního majitele „Palomino“ a to se časem vžilo pro žluťáky.

    Chov koní Kinských byl podmíněn existencí hřebčína Obora ve vlastnictví šlechtického rodu Kinských. Tento chovu pravděpodobně existoval již v roce 1611, kdy Václav Vchynský definitivně převzal chlumecké panství, do té doby doménu habsburského dvora. První písemná zpráva o chovu koní v této lokalitě je z roku 1716. Tehdejší zvyklosti preferovali okázalost. ta se projevovala kromě jiného používáním vzácných barev ke slavnostním příležitostem. Chlumecký chov se těmto zvyklostem přizpůsobil. Choval plaváky, izabely, případně strakoše.  

    Naši „zlatí“ koně získali přídomek „Kinských“ podle svých chovatelů – rodiny Kinských, jejíž příslušníci byli povýšeni do hraběcí hodnosti v roce 1628. Na chlumeckém panství žili odedávna. Odnikud nepřišli, nepřiženili se, byli typicky českou šlechtou. První zmínky o jejich rodu pocházejí ze 13. století (tehdy jako o Vchynských z Tetova). Že šlo o lidi vybrané a inteligentní, o tom svědčí skutečnost jejich velice častého jmenování diplomaty a členy poradních sborů.

    Symbolem panství se stal zámek Karlova koruna, postavený na přání Ferdinanda Kinského v letech 1721-23. Už za jeho působení se na chlumeckém panství chovali z královského pověření koně (pro vojenské a hospodářské účely) jako součást majorátu – a už tehdy zlatí! Práv držitele panství se roku 1806 ujal nejstarší ze šesti Ferdinandových synů Leopold, který zejména za sedmileté války s Pruskem chov rozšiřuje (na přání Marie Terezie) tak, aby jezdeckými koňmi kryl poptávky tehdejší armády. Leopoldovy dodávky zpestřovaly černohnědé šiky kavalerie – hrabě dál vycházel ze svého žlutého stáda a účelově je rozmnožoval. 

    Mimořádnou pozornost si pak chlumečtí plaváci získali, když se s nimi Kristina Kinská–Liechtensteinová objevila na oslavách pořádaných u příležitosti Vídeňského kongresu po porážce Napoleona v r. 1815. 
    

   Roku 1832 zavedl Oktavián Kinský hřebčínský režim podle anglického modelu. Podle anglického vzoru organizoval štvanice za smečkou, které se stali předchůdci překážkových dostihů. Plemenná kniha koní Kinských je vedena od roku 1836.Cílem chovu se postupně stával výkonný jezdecký kůň odpovídající typu huntera. Pilířem chovu se stal hřebec Caesar, který spolu s výkonností a konstituční tvrdostí spolehlivě dědil zbarvení isabela a vytvořil základ šlechtění chlumeckých žluťáků. Připouštěl většinou plnokrevné klisny nakoupené v Anglii. 

   Pozemkovou reformou ztratil majitel hřebčína zdroje k financování chovu. Z dřívějšího stáda zbylo pouze 20 chovných koní. Kvalitu chovu v předmnichovském období potvrdili dvě vítězství ve Velké padrubické (klisna Pohanka a klisna Norma). 

  V důsledku komunistického převratu byl majetek Kinských vyvlastněn. Hrozící likvidaci zabránilo převzetí chlumeckých klisen hřebčínem Kladruby. V Kladrubech bylo sestaveno tzv. speciální stádo jehož úkolem bylo pokračovat v předchozích metodách šlechtění. Cílem šlechtění byl jezdecký kůň pro sportovní disciplíny, případně výkonný steapler. Kritériem selekce byly překážkové dostihy a sportovní soutěže všestrannosti. 

  V období 1970-1980 přestávalo být zbarvení isabel jedním z kritérií selekce, perspektiva šlechtit koně vlastností chlumeckých žluťáků byla vážně ohrožena. Část klisen se stala vlastnictvím zemědělských podniků, z nichž někteří vyvíjeli úsilí tyto koně zachovat a využít jejich vlastnosti v chovu. K protagonistům této snahy patřili především MVDr. Sixta, p.Frynta, p. Souček a manželé Půlpánovi. Změna politického klimatu po roce 1990 umožnila zachovat vynikající vlastnosti původních chlumeckých rodin. 

   V roce 1998 se podařilo nechat uznat koně Kinské rázem českého teplokrevníka a od roku 2006 je kůň Kinský samostatným plemenem. Uznaným chovatelským sdružením je Svaz chovatelů koní Kinských. 

zdroj:

www.equus-kinsky.cz

 kniha Vývoj chovu koní v Čechách a na Moravě, D.Misař, Praha, 2011, ISBN 978-80-209-0383-9